Domů jsem přicestoval v  7,5 týdnech v pátek 13. 6. 2008 z Třince. Bydlím se svou paničkou v bytě, k dispozici mám kdykoliv zahradu u "babičky" se svým psím kamarádem Filipkem, kde se můžu dostatečně vyběhat.

První noc doma byla trošku hektická, panička moc nevěděla, co ode mě čekat... Usnul jsem v pohodě, ale ve tři hodiny v noci po prvním venčení to začalo... stesk po mamince a mých sourozencích byl strašný... 45 minut neuvěřitelného pláče a naříkání (tímto se omlouvám všem našim sousedům )... Panička však byla neoblomná, vydržela to a nepustila mě z klece a už vůbec ne do postele... sice mě to štvalo a snažill jsem se ji přemluvit, ale když jsem zjistil, že to nemá cenu, uklidnil jsem se a pak už jsem i další noci spal naprosto v klidu a brzy i bez nočního venčení... jsem hold už velký kluk :-)

Co se týče venčení, doporučuje moje panička na nic nečekat a s pejskem opravdu po každém žrádle, hraní a spaní jít okamžitě ven. Vrátí se vám to v podobě toho, že nebudete muset uklízet loužičky, pejska zbytečně nebudete kárat a zhoršovat tak situaci. Už po několika dnech bude štěně sedět u dveří a dožadovat se vypuštění ven. Ale příliš na to ještě nespoléhejte, přeci jen je to štěňátko...

Další mé rady se týkají hraček - všude píší, že je dobré, aby štěně mělo jednu hračku a dost - to si nemyslím... Já jsem měl a dodnes mám hraček víc než leckteré dítě a jsem nejspokojenější, když mám v každém koutě bytu minimálně jednu. Večer si je pak uklidím všechny do své klece a spokojeně mezi nimi usnu panička kolikrát ani neví, kde v té hromadě jsem Díky hračkám pak nemám příliš velké nutkání okusovat nábytek či květiny.

Moje panička by chtěla moc poděkovat mé původní rodince, do které jsem se narodil, za neskutečně skvělou prvotní výchovu jak k poslušnosti (ovládal jsem hned dokonale povel FUJ a AU) a také k čistotnosti.